Zpráva z jedné cesty IV (pokr.)

Družba

Zhruba po třech hodinách končíme oficiální jednání. Nyama sděluje, že se dohodli, že dnes již v cestě pokračovat nebudeme a přenocujeme v ošetřovně. Nevadí – spacák mám. Večer se ještě vydáváme na nedalekou horu, kde kolegové obětují trochu vodky a ukazují mi významná místa v okolí. Nezbytné je samozřejmě skupinové fotografování. DSC09015.JPG

Vracíme se do ošetřovny a dnešní práce končí. Opět se podávají „buuzy“ a čaj. Vytahuje se první láhev vodky. Hostitelka nalévá vodku do stříbrné misky a podává mi jí. Do vodky namáčím prst a symbolicky ukapávám pár kapiček a prstem si přejíždím po čele. Neznám přesně význam těchto rituálů, nicméně snažím se tím, že ctím zvyky svých hostitelů dát najevo svůj respekt. Trochu vodky upíjím a vracím kalíšek hostitelce. Hostitelka dolévá vodku a posílá misku dál.

Časem panuje v jurtě družná atmosféra, přichází další lidé a připojují se k nám. Hovoří se o všem možném, některé významy se snažím vyrozumět z kontextu, něco mi pomáhá pochopit Nyama. Dozvídám se, že mongolskou společností hýbou obavy z konce mayského kalendáře 21.12.2012. Zatímco u nás se tomuto tématu věnují spíše jako kuriozitě převážně bulvární plátky, v Mongolsku je těmto obavám dopřáváno sluchu. Mnoho lidí prodalo majetky v Ulánbátaru a odstěhovalo se na venkov, jiní se zásobují svíčkami (součástí apokalypsy má být neproniknutelná tma) a na klíčové datum se má do Ulánbátaru sjet tisíc šamanů, kteří se budou svým zaříkáváním snažit odvrátit katastrofu.

Lékařka se mě ptá, zda se o kritickém datu ví i v mé zemi, a když jí potvrzuji, že i u nás kolují tyto legendy, jakoby stísněnost ještě narostla. Rychle tedy dodávám, že naši význační vědci samozřejmě konec světa neočekávají a zdá se, že tímto vyjádřením atmosféru trochu zklidňuji.

Zatímco se nosí a rozlévají další a další láhve vodky, přináší hostitelka mísu s vařeným skopovým masem. Každý si nožem odřezává kusy masa, které buď rovnou jí, nebo je vkládá do misky s čajem.

Začínají se hrát karty – kdysi jsem se naučil pravidla. Jde o hru, která se vzdáleně podobá Černému Petrovi. Nikdy jsem jí, ale vlastně nepochopil. Domníval jsem se, že účelem je vyhrát a porazit protivníka. Tomu, ale neodpovídá chování hráčů. Během hry si totiž hráči neustále nahlížejí do karet, radí svým protivníkům, jaký list nejlépe ložit a jinými způsoby popírají „soutěž“. Je možné, že podobně jako v jiných činnostech není primárním účelem zvítězit, hra je spíše než soutěží komunikačním prostředkem, příležitostí, jak pobavit ostatní i sebe.

Do hry se tedy nezapojuji, ale zabaluji se do ovčí houně a ospale pozoruji dění. Jurta je příjemně vyhřátá, což je při venkovních čtyřicítkách překvapivé. Hostitelka pravidelně přikládá dřevo a sušený trus.

S přibývajícím časem dosahuje nálada vrcholu družnosti a společnost přistupuje k přípitkům a zdravicím. V proslovech se objevují slova díků za poskytnutou pomoc, ocenění kvalitní spolupráce.

Již výše jsem se zmiňoval o patosu, který na mne ale v mongolském prostředí nepůsobí nepatřičně. Nezdá se mi, že by se jednalo o prázdné fráze, nebo společenskou povinnost. Je zřejmé, že nadnesenost je projevem autentického prožitku. Někteří místo přípitku zazpívají píseň, která je věnována rodičům, nebo rodnému kraji. Ostatní se ke zpěvu vzápětí přidávají.

Když přichází řada na mne, opakuje se situace z Uliastai. Jsem však atmosférou jurty natolik unešen, že za pomoci Nyamy se nezdráhám pronést přípitek plný bratrství, přátelství a krás zavkhanského kraje a lidí.

Po půlnoci se ukládáme k spánku. Hostitelka rozloží na zem vedle sebe deky a na ně klade ovčí houně. Já si rozkládám spacák. V jurtě bude nocovat deset lidí. Jsem už zabalený, když si uvědomuji, že se o mně žertuje. Z mongolštiny se občas vyloupne mé jméno a následuje smích. Nyama vysvětluje, že vedle mne chtějí uložit na noc jednu z místních žen, které přišly na návštěvu. Zmocňuje se mě nejistota z toho, že mi snad utekla některá z kulturních zvyklostí mongolského venkova. Všichni přeci vědí, že jsem spokojeně ženatý – jde jen o žertování, nebo se připravuje obyčej uctění hosta, o němž jsem dosud v žádné odborné literatuře nečetl?

Je pravda, že Mongolové jsou v těchto otázkách spíše liberální. Manželská věrnost je pochopitelně otázkou cti obou partnerů, nicméně rozvod není brán jako sociální stigma. U manželské nevěry jde pak spíše o individuální okolnosti, takže v určitých případech je selhání chápáno a odpouštěno, přestože jde o mravní pochybení.

Ukazuje se, že samozřejmě jde jen o žertování, takže za chvíli usínám vedle mocně chrápajícího Nyamy. Okolo třetí hodiny mě probouzí strašná zima. Přestože se domlouvalo rozdělení služeb „džežur“, oheň vyhasl. Spoléhám na to, že místní vědí, co a jak dělat, takže si nedělám starosti. Přestože mám kvalitní spacák a přes něj „deel“ s podšívkou s houní cítím, jak do mě proniká chlad. Jak je možné, že se nikdo neprobouzí? K ránu se už regulerně klepu, ale naštěstí přichází hostitelka, která zatápí. Obdivuji tvrdost, s níž lidé na venkově umí snášet extrémní nepohodlí.

Dál na západ – Zavkhanmandalan

K snídani jsou tradičně buuzy, maso a slaný čaj. Přes minimální podmínky pro osobní hygienu si všichni čistí zuby a omývají se vodou. Mimochodem přes zimu je voda získávána rozpouštěním sněhu.

Loučíme se a vyrážíme dále na západ do Zavkhanmandalan soumu, kde opět navštívíme městskou nemocnici a jednu z ošetřoven. Ledové ráno je překrásné, nehybné – zamrzlé trsy trávy působí neskutečně.

Blížíme se k Zavkhanmandalu a několik okamžiků mi trvá, než dokážu vstřebat obraz, který se naskýtá. Městečko se rozkládá v mělkém údolí a hned za ním vystupuje přes celý horizont příkrá mohutná písečná stěna s dunami. Odhaduji, že je vysoká kolem dvaceti metrů a vizuálně působí v kontextu stepi naprosto nepatřičně. Vzpomínám, že když jsem jako malé dítě letěl poprvé letadlem, pociťoval jsem neodolatelnou touhu vrhnout se do mraků, představoval jsem si, že v nich skáču jako v peřinách. Ten obraz ve mně tehdy vzbuzoval zvláštní pocit osvobození a volnosti. Něčím podobným ve mně podobnou touhu probouzí i pohled na toto fantaskní panorama. Jakoby se mi mysl oprostila od navyklých omezení daných přírodními zákony a tudíž, jako bych mohl ..... vlastně ani nevím, co. DSC01125.JPG

Po příjezdu do městečka dostáváme v nemocnici pohoštění. Skopový vývar, ve kterém je kupodivu jen libové maso, je vynikající. Překvapivě dostáváme kromě čaje také místní specialitu – horký odvar z rakytníku. Vedoucí nemocnice je přední mongolský internista a podobně jako v předchozím soumu potvrzuje, že díky zřízeným mobilním ošetřovnám mají místní obyvatelé geograficky dostupnější zdravotní péči a zlepšené diagnostické prostředky umožňují včasnou diagnostiku onemocnění a následně i jejich efektivnější léčbu.

Po krátké schůzce vyrážíme do Mandal baghu, kde je jedna z ošetřoven zřízená již v roce 2011. Nyama vysvětluje, že bagh je za písečnou planinou, která má poloměr asi třicet kilometrů. Tentokrát se k nám připojuje i starosta a vedoucí nemocnice, kteří jedou somonním UAZem a ukazují cestu. Terén je zde mnohem hornatější. V provincii prakticky nejsou asfaltové cesty a šoféři se tedy orientují především pamětí, intuicí, terénními dominantami a vyježděnými stopami.

Na lovu

V jednom okamžiku vozidlo před námi náhle mění směr cesty a prudce vyráží k blízkému pahorku. I v našem autě je zřejmé, že se něco děje. Spolujezdci spolu vzrušeně diskutují a ukazují směrem k horizontu. Konečně si všímám, že na hřebeni se pohybuje tmavý bod. Vlk – „čono“!

Vyrážíme za spolujezdci, prolétáváme výmoly a dolíky, vyhýbáme se kamenům zpola zakrytým sněhem a nebezpečně se nakláníme. Obě vozidla se rozdělují a snaží se zvíře obklíčit. Když se dostáváme blíž, zjišťuji, že se ve skutečnosti jedná o lišku. Pohled na zvíře ve mně probouzí ne příliš příjemné pocity. Liška je před troubícím autem asi pět metrů, snaží se kličkovat a nějak si představuji, že ví, že bojuje o svůj život.

Během jízdy bere šofér kulovnici a vystrkává hlaveň z okna. Liška asi po pěti minutách boj vzdává a ulehává čelem k autu do mělkého dolíku. Rychlé zamíření a nepříliš hlasitý výstřel – vedle, liška se opět zvedá a dává se na úprk. Auta se rozjíždí k pokračování štvanice. Vyčerpané zvíře znovu odpočívá a tentokrát střílí šofér z druhého vozu. Rána již je smrtelná.

Prožívám směsici pocitů – zvířete je mi líto a to, co jsem viděl, rozhodně nebyl férový souboj. Zavrhuji vkrádající se morální odsudky, jsem prostě cizinec a k tomu, abych chápal a soudil, mi schází autentická zkušenost místního života. Šofér přivazuje mrtvé zvíře k zadním dveřím a pokračujeme v cestě. Na úpatí kopce ještě krátce zastavujeme a teprve nyní si všímám, že automobilové štvanice se nezúčastnil ředitel nemocnice – prý nemá podobné povyražení v lásce.

Poslední den

Druhá ošetřovna je prakticky identická s klinikou v Altan baghu. Vede jí mladý lékař, který podává perfektní hlášení ve vojenském stylu. Svou prezentaci doprovází grafy, statistikami a výkazy. Přesně formuluje potřeby a problémy, s nimiž se během provozu potýká. Vše je uspořádané, čisté, neměl bych problém se zde nechat ošetřit.

I zde je potvrzována smysluplnost, projektu pro místní lidi. Lékař vyzdvihuje možnost včasné diagnostiky infekčních onemocnění, kardiovaskulárních onemocnění a zlepšenou těhotenskou péči.

Dnes se nocuje v nemocnici v Zavkhanmandalu. Jsem celkem rád, že se budu moci vyspat na lůžku. Nečekaně, ale musím řešit jiný problém, za jehož popis se citlivému čtenáři předem omlouvám. Dodnes si z hodin ruštiny na základní škole vybavuji svéráznou interpretaci faktorů, které přispěly k porážce Wehrmachtu na východní frontě v podání učitelky. Němečtí vojáci, neznalí záludností ruské zimy totiž prý hromadně umírali na omrzliny konečníku při vykonávání jistých tělesných úkonů. Ruská armáda oproti tomu věděla, že součástí zmíněného procesu musí nutně být zapálení svíčky pod úkony konající osobou, což prý spolehlivě omrznutí bránilo.

Zatímco tehdy jsme se tomuto svéráznému výkladu posmívali, začíná mi docházet, že po třech dnech cestování budu nucen pravdivost této teorie ozkoušet na vlastní kůži. Nic moc. Venku je obvyklých čtyřicet stupňů pod nulou a dřevěné budky s chybějícím prostředním prknem v podlaze nevypadají lákavě. Svíčku samozřejmě nemám.

Myslím, že není třeba zacházet do zbytečných podrobností. Spokojím se tedy s konstatováním, že jsem zásadním způsobem experimentálně zpochybnil platnost výše uvedené historické hypotézy.

Zbytek večera jsem strávil poleháváním a četbou, než mě přemohl spánek.

Neděle ráno – před námi je jednodenní cesta UAZem do Uliastai, zítra odlétáme DSC09020.JPG do Ulánbátaru a z letiště hned vyrážím na druhou část monitoringu v provinciích Sukhbaatar a Khentii. Jestli vše půjde hladce, budu na letišti v Praze v pátek kolem poledne.

A na konec …

Je mi jasné, že jsem možná v Mongolsku naposledy. Během posledních sedmi let jsem zde strávil okolo sedmi měsíců. Nic zde už pro mne není tak cizí jako během mé první cesty. Bude se mi stýskat – letní odpoledne v ulánbátarském bytě, kdy poslouchám mongolské „dlouhé písně“ („ultyn duu“), popíjím silný čaj, k jídlu mám jenom „aarul“, slyším jak si venku hrají děti a jsem a nejsem sám…


Texy! powered
© Copyright WOG