Na venkov
Odpoledne se už projevuje vliv časového posunu, začínám být dezorientovaný a upadat do mikrospánků, takže odcházím na hotel. Hotel se tváří honosně, ale jde jen o typické asijské matení. Snaží se přebírat vnější atributy luxusu, nicméně celek nezastře pravou podstatu – co si pod tím představit? Platím účet a recepční mě bezelstně pošle rozměnit si bankovky – nepodezírám jí, že si chce přilepšit, nepodezírám jí ani, že by si uvědomovala paradoxnost situace, v mé perspektivě, uvědomuji si, že jsem v tomhle cizím světě cizincem. Když si pak na recepci domlouvám probuzení telefonem, tak nějak vím, že si stejně musím nařídit budíka. Telefon ráno samozřejmě nezvoní a při odchodu mě už nepřekvapí, že recepční sladce spící s hlavou opřenou o stůl. Přestávám být cizincem.
Schůzka se zástupci ministerstva se nekoná a nikdo neví proč. Asi zmatky po nedávno proběhlých krajských volbách. Bývá zde zvykem, že nová politická reprezentace obměňuje po příchodu úřednický aparát až do úrovně středního managementu. Pro naši práci to znamená počítat s dalším prvkem nestability a nepředvídatelnosti. Změna plánu mě nechává v klidu. Ještě více přestávám být cizincem. Zbývající čas tedy piluji ruštinu.
Odlet do aimagu Zavkhan. Poprvé poletím vnitrostátní mongolskou linkou. Mezi expaty se vyprávějí hrůzostrašné historky o padajících dvouplošnících. Nic takového se nakonec nepotvrzuje. Eznis Airways jsou výborné. Pohodlný SAAB a skvělí stevardi – nejvíc na mne zapůsobilo jejich zdvořilé uklonění po skončení bezpečnostní instruktáže. Let je v nižší letové hladině a počasí bez oblačnosti, takže se bavím pozorováním krajiny a tlacháním s Nyamou.
Nyamovi je kolem šedesáti a s Charitou spolupracuje, co vím, dobrých šest let. Je hlavně šoférem, ale má na starosti i drobnou údržbu. Je to úžasný, zemitý chlapík, u kterého až po hlubším poznání objevíte neuvěřitelnou bystrost a inteligenci. Pracoval a studoval dlouhá léta v Rusku, živil se obchodem a vůbec se všemožně protloukal. Je poctivý, čestný a má smysl pro humor. Nějak se nemůžu zbavit neurčitého pocitu viny, za to, že mám svůj pohodlný, zajištěný život Evropana, zatímco tenhle skvělý člověk neví, co s ním bude, až mu roky nedovolí pracovat. „Tak už to chodí…“ zbavuji se flagelantských úvah.
Když se let chýlí ke konci, nastává v letadle ruch. Nyama vysvětluje, že přelétáme nad horou Otgontenger, kde podle legend žijí božstva (tengerové), a od které Mongolové odvozují svůj původ. Všichni se přeskupují na pravou stranu letadla a vzrušeně diskutují.
Dosedáme měkce, ale náhlé brždění je natolik razantní, že i Nyamův pobavený výraz se ve vteřině mění na zděšení. Tak, a je to tady – napadá mě. Očekávaná katastrofa však nepřichází.
Letiště tvoří dvě poměrně krátké přistávací dráhy uprostřed stepi. Terminál je pak malá přízemní budova.
Provincie je prostě krásná. Již dříve jsem měl možnost poznat severní část mongolského venkova, nicméně charakter zdejší krajiny je mnohem dramatičtější a napadá mě – autentičtější (?). Krajina je hornatá, bezlesá a především je znát, že jsme daleko od hlavního města, takže ráz neruší žádné civilizační artefakty. Na letišti se setkáváme s pracovnicí provinční správy, která s námi spolupracuje při realizaci projektu, a jejím šoférem.
Rozvojová spolupráce
Od roku 2012 v rámci zahraniční rozvojové spolupráce České republiky zřizujeme v provincii mobilní ošetřovny (místní je označují jako „medpunkty“), které mají zajistit dostupnost základní zdravotní péče pro obyvatele odlehlých oblastí. Ošetřovna je vlastně jurta vybavená základním zdravotnickým a diagnostickým vybavením, která migruje společně s pohybem přilehlých komunit. Výhodou je, že lékař („feldsher“), může žít hned vedle ošetřovny, takže je v případě potřeby dostupný prakticky nepřetržitě. Na první pohled to může vypadat banálně, nicméně v mongolských podmínkách může být včasný lékařský zásah otázkou života a smrti – zejména ve vztahu k dětem, novorozencům, k těhotným ženám a rodičkám a k úrazům.
Uliastai
Ve srovnání s Darkhanem nebo Erdenetem je správní středisko aimagu
Uliastai 
(vlastně krajské město) větší vesnicí s dvěma tisíci obyvatel.
Typické betonové bytovky, základní škola s ubytovnou pro žáky, nově
zbudovaný „palác“ guvernéra a mamutí krajská nemocnice.
Dochází mi, jak je ekonomicky náročně zajišťovat veřejné služby pro oblast s tak nízkou hustotou obyvatelstva. Fixní náklady způsobují, že cena služby v přepočtu na obyvatele je extrémně vysoká. Taková situace pak veřejnou správu staví před obtížná dilemata – rezignovat na rozvoj veřejných služeb, což povede k další migraci do měst a zániku tradičních způsobů života, nebo alokovat veřejné zdroje způsobem, který je obtížně ekonomicky obhajitelný? Jak by si s takovou výzvou poradila naše státní správa? A jsme vzhledem k těmto vnějším podmínkám skutečně schopnější?
Nyamaa domlouvá ubytování v místním hotýlku, ale cena je neskutečně předražená, takže zkoušíme štěstí v ubytovně na druhé straně silnice. Zdejší cenová nabídka nám už dovolí vejít se do rozpočtu.
Některé věci mě v Mongolsku nepřestanou překvapovat – jakmile otevřu dveře z pokoje, vybafne na mne z protější zdi obrovský plakát s naturalisticky ztvárněnou (asi) rakovinou plic varující před kouřením – asi nějaká nová forma marketingu v hotelnictví. Pokoj je neskutečně studený. Nemá cenu zbavovat se žádné ze čtyř vrstev oblečení a blahořečím prozíravosti, která mě vedla k tomu, abych si vzal spacák. Teplá voda pochopitelně není, ale i kdyby byla, netroufnul bych si v takové zimě riskovat zápal plic.
Jednání
Vydáváme se na setkání s guvernérem a je mi přitom jasné, že na rozdíl od Ulánbátaru je zde přítomnost Evropana pořád ještě atrakcí. Zejména je to patrné ze zvědavých pohledů dětí, které nás míjejí cestou ze školy.
Setkání s guvernérem a dalšími politiky je velmi napjaté a formální. Pro mongolskou společnost je charakteristickým rysem vysoká „vzdálenost moci“. Lidem, kteří zastávají významné funkce, je třeba prokazovat náležitou úctu.
Nedávno proběhly v zemi aimační volby a podobně jako u nás v nich vítězí zpravidla reprezentanti stran opozičních vůči stranám vládnoucím na centrální úrovni. V Zavkhanu byli zvoleni představitelé Mongolské lidové revoluční strany (což je postkomunistická strana se sentimenty k éře socialismu). Nemám pocit, že by Mongolsko byla společnost žijící politikou a nikdy jsem nezaznamenal, že by v běžné komunikaci byla politika příčinou sporů, či rozporů.
I vztah k vlastní moderní minulosti je spíše ambivalentní. Můj dojem laika je, že obraz politické historie je společenským konsensem vytvářen tak, aby spíše posiloval hrdost a jakési vlastenectví. Z této perspektivy je tedy pochopitelné, že i vládci poválečného období mohou být vnímáni pozitivně nebo neutrálně.
Jednání je vedeno spíše v obecné rovině a je ukončeno konstatováním o prospěšnosti vzájemné spolupráce a o vůli nadále spolupracovat při rozvoji zdravotnických služeb. To je více než slibné a vzhledem k tomu, že je mým úkolem provést monitoring, nikoliv vést jednání i dostačující. Dlužno říci, že místní samospráva je jako přijímací partner aktivní a iniciativní a do rozvoje projektu vkládá významnou měrou vlastní prostředky.
Setkání s lékaři
Přecházíme do budovy Zdravotnického odboru, kde probíhá pravidelná koordinační schůzka lékařů městských (somonních) a komunitních (bagh) nemocnic a zdravotnických zařízení. Na závěr setkání jsou slavnostně předávány ultrazvukové diagnostické přístroje umožňující včasné odhalení a efektivnější léčbu onemocnění, které byly Charitou zakoupeny z prostředků České republiky. Pochopitelně se ode mne očekává, že jako zástupce poskytovatele pomoci dodám vážnost ceremonii svým projevem. To mě značně zaskakuje. Oblečení jsem spíše než na společenské události volil s ohledem na očekávaný pobyt v drsných mrazech na venkově. Mám pocit, že mě čtyři vrstvy oblečení nafukují do nepřirozené velikosti a začínám se potit.
Veřejný projev v Mongolsku nebývá prožíván pouze formálně. Domnívám se, že to souvisí s tím, že Mongolové se nestydí být patetičtí. Z vlastní kultury jsem zvyklý, že normou je spíše civilnost, střídmost a umírněnost. Takový projev by ale byl považován za … nevím … asi neupřímný, odfláknutý, svědčící o mém nízkém osobním zaujetí atp. Zároveň nechci být neupřímný, hrát roli, se kterou nejsem vnitřně ztotožněn, takže se vnitřně oprošťuji od zažitých norem a pokouším se na věci nahlížet perspektivou svých hostitelů. Zároveň pevně věřím, že případné nedostatky Nyamaa ve svém překladu do mongolštiny upraví tak, aby vše bylo, jak má být. Na základě ohlasu hodnotím svůj výkon na průměr – v pořádku, nemusím být za hvězdu, hlavně neškodit …
Konečně začínám pořádně práci, kvůli které jsem přijel.
S lékaři diskutujeme o jejich zkušenostech s provozem medpunktů,
přičemž od nich potřebujeme získat jejich upřímné hodnocení,
doporučení a kritiku. Začátek jde trochu ztuha, stále jsme všichni
svázáni konvencemi. Lékaři se jeden po druhém zvedají a formou vojenského
hlášení mi podávají informace. To je přesně to, čeho jsem se obával.
Cítím se trapně v pozici někoho, komu se skládají účty, před kým je
potřeba mít se na pozoru. Vím, že spolehlivě zafunguje, když se pokusím
pobavit svou mongolštinou: „tak jest“ poděkuji na závěr řeči
baghového lékaře v jejich jazyce. Bingo – ledy se prolamují. Lidé
začínají být otevřenější a pojmenovávají problémy související
s provozem medpunktů – nízký výkon generátorů, částečně nevhodná
skladba léků, potřeba školení na přístroje. 
Tetelím se nad získanými daty blahem a v duchu si sumíruji monitorovací zprávu. Výsledek je jednoznačný – není pochyb, že projekt se výjimečně trefuje do potřeb místních lidí. Bude nutné vypilovat pár věcí, ale v zásadě by mohlo jít o ukázkový příklad zdařilé a fungující zahraniční rozvojové spolupráce.
Mongolská kuchyně
Po skončení setkání se s Nyamou vracíme na ubytovnu a objednáváme si večeři. Mongolská kuchyně je poměrně prostá a jednotvárná. Je založená na běžně dostupných surovinách, jako je mouka, sůl a skopové maso. Zelenina je spíše výjimkou a jedná se hlavně o mrkev a brambory. Na jídlo bych si v zásadě zvyknul, ale nikdy se mi nepodařilo nalézt zálibu v tlustém skopovém mase.
Ovčí tuk je však místními brán jako pochoutka – malé děti v jurtě brzy po narození žvýkají místo dudlíku řádný kousek loje, v každé porci masa je alespoň polovina tuku a kus špeku z ovčí oháňky bývá pokládá jako čestné sousto na hromádku rýže.
Nejobvyklejším jídlem jsou „buuzy“ – nadrobno nasekané skopové maso zabalené a uvařené v těstové taštičce, „khusuur“ – varianta téhož, jenom smažené, a různé druhy vývarů. K jídlu se podává slabý čaj s mlékem a špetkou soli. Běžnou přílohou bývá vařená rýže nebo brambory.
Žvýkám tuhé skopové a doslova fyzicky cítím, jak mi kornatí tepny a cévy mi ucpává cholesterol. Po večeři se balím v ledovém pokoji do spacáku a za přízračného dunění místního karaoke baru usínám.
