Přílet
11. prosince 2012 v deset hodin dopoledne místního času se po dvaceti hodinách cesty znovu po dvou letech ocitám na letišti v Ulánbátaru. Vzpomínám si, že během mé poslední návštěvy v roce 2010 byla u vstupu do tranzitního prostoru umístěna termovize, která snímala teplotu cestujících. V obavách z epidemie prasečí (nebo snad ptačí) chřipky jí tehdy místní autority umístily, aby včas odhalily pasažéry trpící zvýšenou teplotou. Oko kamery vítá cestující při výstupu z letadla i nyní. Jaký je její účel v roce 2012, se jen dohaduji.
Zapínám telefon a obdržím zprávu od vedoucího mise, že mě nemohou vyzvednout, takže se do kanceláře musím dopravit po vlastní ose. To není problém, protože již během deseti metrů mě nejméně pětkrát oslovují šoféři taxíků s nabídkou dopravy. Přestože Ulánbátar je relativně přehledný, nechávám si raději poslat adresu kanceláře SMSkou. Na další nabídku odvozu z letiště již přikyvuji a chystám se nasednout do omláceného korejského auta. Palubní teploměr avizoval pětadvaceti stupňový mráz a zima se zatím nezdá tak strašná. To je dobře, protože zjišťuji, že jsem si zapomněl vzít rukavice.
Zvláštní – před východem z letiště mě se slovy „podarok, podarok“ zastavuje zarostlý chlapík a do ruky mi vtiskává pohlednici. Uvědomuji si, že ho poznávám – byl to první člověk, se kterým jsem v roce 2005 během své první návštěvy Mongolska hovořil. Napadá mě, že kruh se symbolicky uzavírá. Tenkrát jsem zmateně pohlednici přijal, dnes již vím, že „podarok“ je způsob přivýdělku – nemám žádné drobné, takže se snažím zdvořile odmítat. Chlapík je rovněž zdvořilý, ale z radostné, vítací role přechází do strategie vzbuzování soucitu. Posunky naznačuje, že je hladový. Věřím mu, ale nemám žádné tugrüky a nejmenší bankovka je dvacet EURO. S omluvným úsměvem se odpoutávám a skrývám se před vyčítavým pohledem do auta.
Cestou taxikář vyzvedává v přilehlé čtvrti Jarmag manželku a využívá příležitosti, aby jí dopravil do centra. Ukazuji adresu, kam potřebuji dojet, a taxikář přikyvuje. Zkouším ruštinu i angličtinu, ale podle očekávání se nedomlouvám. Chabými znalostmi mongolštiny zkouším vyjednávat cenu, nicméně evidentně si vzájemně neumíme porozumět. Z předchozích cest vím, že jsem nikdy neměl problémy s předražováním. Přestože taxíky nejsou zpravidla vybaveny taxametry, bylo věcí cti naúčtovat si pouze to, co spravedlivě náleží. Místo domlouvání ceny si tedy začínám všímat okolí.
Nepřehlédnutelný je stavební ruch. Všude jsou rozestavěné obytné
i komerční budovy.
Přes to Ulánbátar neztrácí svou typickou tvář postsovětské metropole.
Centrum tvoří několik výškových budov a betonových bytovek a předměstí
rozsáhlá jurtoviště, kde se usazují lidé, kteří opustili venkov. Oproti
předchozím letům je v jurtovištích mnohem více polozděných patrových
domků obehnaných dřevěnou ohradou.
Sociální problémy
Migrace obyvatel z venkova do měst je jednou z klíčových příčin sociálních problémů současné mongolské společnosti. V důsledku společenské transformace devadesátých let došlo výrazným změnám vlastnických vztahů na mongolském venkově a k proměnám veřejných služeb a institucí. Byla privatizována zemědělská družstva a došlo k redukci zdravotnických, vzdělávacích a kulturních veřejných služeb. Pro mnoho lidí začalo být obtížné nacházet na venkově zdroje obživy a smysluplné životní perspektivy a začali se stěhovat do měst, zejména do Ulánbátaru.
Nutno podotknout, že příčinou této vnitřní migrace byla i liberalizace společnosti, která do té doby prakticky nedovolovala lidem měnit svůj životní prostor. Dnes žije ve městech zhruba šedesát jedna procent mongolské populace, která činí zhruba dva a půl milionu obyvatel, přičemž jen v Ulánbátaru žije okolo milionu lidí.
Města pochopitelně nemohou takový demografický nápor zvládnout, takže důsledkem je soubor problémů počínaje znečištěním vodních zdrojů a ovzduší, přes dopravní problémy až po chudobu, nezaměstnanost a s tím související patologii.
Dopravní situace se ve městě rok od roku zhoršuje. Proplétáme se nekonečnými zácpami. Šofér je fakt dobrý – využívá milimetrové rezervy, těsně míjí chodce přecházející namrzlou čtyřproudovku na nejnesmyslnějších místech a občas si zatroubí. Jízda ve městě je adrenalinový zážitek, nicméně oproti zkušenostem z domova zde nevidím skutečnou agresi. Spíš se zdá, že všichni šoféři spolu hrají jakousi hru, jejímž cílem, ale není porazit, či ponížit „protivníka“, ale spíše pochlubit se ostatním svým řidičským uměním a svým pokud možno co největším autem.
Kancelář
Po hodině cesty dorážíme před kancelář mise Charity a šofér oznamuje cenu. Asi špatně rozumím, takže píše cifru na lístek. Čtyřicet tisíc tugrüků (asi dvacet sedm Euro) – tak to snad přehání, ne? Naštěstí nemám tugry a nejmenší bankovka je dvacet Euro – navíc naznačuji „že si tedy zavolám kolegy Mongoly“. Šofér přistupuje na návrh dvacet Euro a odjíždí. Časy se mění.
V kanceláři se seznamuji s novými členy týmu a srdečně se vítám
s ekonomkou, která pomáhala misi zakládat a se šoférem (strejdou) Nyamou,
kterého znám z předchozích pobytů. Ostatní pracovníci jsou noví. Práce
s mongolskými kolegyněmi a kolegy byla až na výjimky radostí. Vzdělaní a
motivovaní lidé s výbornou angličtinou, na kterých je vidět, že je
práce baví. Tým vytváří v kanceláři příjemnou a přátelskou
atmosféru, byť i zde jsem se pochopitelně setkal s jistou rivalitou a
jednáním, které ne vždy bylo úplně fér.
S vedoucím mise domlouvám podrobný harmonogram cesty. Dnešek a zítřek ještě strávím v Ulánbátaru, kde se sejdu s vedoucí vzdělávacího projektu a zástupci Ministerstva zdravotnictví. Ve čtvrtek poletím s Nyamou do provincie (aimagu) Zavkhan, kde budu mít za úkol provést inspekci mobilních ošetřoven. V pondělí návrat do Ulánbátaru a z letiště hned odjezd do aimagů Khentii a Skuhbaatar.
Nudit se nebudu. Navíc si uvědomuji, že bude tlumočit Nyamaa a to znamená vést odborná jednání v ruštině. S tím jsem fakt nepočítal – takže si začínám googlit překlady očekávaných odborných termínů.
rst
