Na cestě
Průzračné horské ráno, slaný čaj a můžeme vyrazit na cestu. V příštích třech dnech navštívíme dvě somonní centra a dva medpunkty v odlehlých oblastech. Je čtyřicetistupňový mráz a všechno se zdá jako zatavené v ledu. Přijíždí UAZ, který řídí šofér aimagu, znalý místní topografie. Kromě mě, Nyamy a šoféra s námi ještě jede aimační úřednice Saraa, její kolegyně a lékařka z baghu. Sedám si dopředu a na zadních sedačkách se tísní čtyři lidé.
Za běžných okolností bych se cítil rozpačitě z toho, že zatímco sám mám spoustu pohodlí, jiní lidé se tísní. Již dříve jsem, ale poznal, že Mongolové jsou lidé, kteří prakticky nemají intimní zónu a nevnímají dotyk cizích lidí jako nepříjemný. To je kulturní odlišnost, která může mít až komické důsledky – nejednou jsem, se ocitnul v situaci, kdy se na mne silně tiskla některá z kolegyň, přičemž interpretace této neverbální komunikace v mém kulturním kódu by vedla k absolutně odlišným závěrům, než jsou ve skutečnosti sdělovány.
Šofér se chlubí kulovnicí uloženou vzadu. Nyama mi vysvětluje, že se chystá po cestě ulovit vlka, případně jiné zvíře. Chvíli zvažuji, zda jako citlivý člověk mám vznášet námitky, ale nakonec docházím k závěru, že zůstanu pokud možno nezúčastněným pozorovatelem, který do zdejšího světa zasahuje co nejméně. Nyamaa vysvětluje, že vlci jsou v provincii přemnožení. Kromě toho, že dáví ovce, loví se vlci i pro kožešinu a některé orgány (srdce, játra) a maso slouží jako léčebný prostředek.
Po dvaceti minutách sjíždíme z dvouproudové asfaltky a teprve teď mi dochází, že nás čekají tři dny putování v pusté stepi bez cest v drsných mrazech. Cítím mírnou úzkost a do mysli se mi vkrádají katastrofické scénáře poruchy auta a havárie. Chmury ale rozptylují spolucestující, kteří spolu žertují, zpívají si a ze všeho co dělají je patrné, jak si cestu užívají a jak se z ní radují.
Step
Jedna kolegyně mi vyprávěla, o tom, že zima ve stepi je děsivá k zešílení. Popisovala zvláštní ticho, prázdnotu a „dunící“ nehybnost všeho. Je to zvláštní, všechno to, co mi popsala, teď velmi intenzivně vnímám, ale nevzbuzuje to ve mně strach, ale spíš obtížně sdělitelné pocity až náboženské povahy.
Prázdnota – pustota – mír. Zvažuji, jak je příznačné, že
právě zde lidé přijímají víru, která za účel a konečný cíl bytí
považuje dosažení stavu „plamene, který vyhasnul“, „zrcadla, které
neodráží žádný obraz“. Jak je vzdálené takové chápání bytí, mé
kultuře, která ve svých kořenech vychází z přesvědčení, že smyslem
lidského života je dosáhnout „tajemství blaženého společenství
s Bohem a se všemi, kteří jsou v Kristu“ – „Co oko
nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno
Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9)? 
Z úvah mě vytrhává náhlé vzrušení v autě. Šofér zahlédl stopy vlka! Obrací vůz a všichni sledují okolní krajinu. Nechávám se strhnout a s pošetilou nadějí, že když vlka uvidím, získám si respekt, propátrávám očima usilovně okolí. Jsem naivní – nejsem přivyklý charakteru terénu a vlastně nevím, co mám hledat, jak poznat nepravidelnost, jak by vlastně vlk na horizontu vypadal, takže se není čeho chytit.
Erdenekhairkhan
Okolo třetí hodiny dorážíme do Erdenekhairkhan soumu. Malá vesnička, kterou tvoří dřevěné baráčky a zděná budova nemocnice. Vítá nás ředitelka nemocnice a provází nás střediskem. Jsem příjemně překvapený. Očekával jsem zanedbané zařízení, ale ve skutečnosti je nemocnice zařízená sice skromně, ale je čistá a pokoje působí až domáckým dojmem.
Lékařka potvrzuje, že poté co byly ve spádové oblasti nemocnice
zřízeny medpunkty, zásadně se snížil tlak pacientů na somonní nemocnici.
Pokouším se orientovat v tom, jak funguje financování zdravotnictví
v Mongolsku. Dostávám ale už asi desátou variantu výkladu, která je
pochopitelně zcela odlišná od těch předchozích. 
Co se týče zdravotního stavu Mongolů, jsou asi největším problémem onemocnění zažívacího ústrojí a vysoký krevní tlak. Bezesporu to souvisí se životosprávou. Tuberkulóza je problémem spíše ve městech, zatímco na venkově trpí obyvatelé nemocemi přenášenými hospodářskými zvířaty (brucelóza). Známou skutečností je špatně indikované nadužívání antibiotik jak u lidí, tak i u hospodářských zvířat.
Domnívám se, že to může souviset s prvky magického myšlení Mongolů, které chápe bezesporu účinnou terapii antibiotiky, spíše jako univerzální rituální prostředek proti nemocem. Autopreskripce antibiotik je navíc pochopitelná v situaci, kdy lidé nemají v případě potřeby dostupnou kvalifikovanou lékařskou pomoc.
Poměrně mě překvapilo sdělení lékařky, že i v případech nekomplikovaných těhotenství mají ženy povinnost být hospitalizovány dvacet jedna dnů před termínem porodu. Krátce ještě hovoříme se starostou a vydáváme se navštívit medpunkt v Altan baghu.
V jurtě
Na místo dorážíme těsně před soumrakem. Na úpatí skalnatého kopce
jsou v závětří dvě jurty a ohrada se zimním přístřeškem pro dobytek.
Jedna z jurt je označena křížem a logem Zahraniční rozvojové spolupráce
České republiky. Vítá nás mladá lékařka a uvádí nás do medpunktu. 
Následuje klasický vítací rituál mongolského venkova. Před tím, než načneme o čemkoliv jednat, si beze slova sedáme. Padají zdvořilostní fráze v mongolštině a do jurty vchází zvědavé děti. Vnitřek jurty tvoří zdravotnické lehátko, plenta, umyvadlo, kartotéční skříň a lékařské aparáty. Uprostřed jsou typická mongolská kamínka na tuhá paliva s komínem vyvedených do střechy.
Po chvíli je připraven slaný čaj a hostitelka, lékařka mi jej podává. Na malý stolek přináší misku s bonbóny a „borziky“. Čaj přijímám pravou rukou, kterou si mírně v oblasti zápěstí podpírám rukou levou. Přestože je miska horká, nepokládám jí, ale nejprve hlasitě usrkávám. S hlubokým vydechnutím „dzaaa“ misku pokládám na stůl. Takto jsou postupně pohoštěni všichni. Pokračuje zdvořilostní konverzace a hostitelka přináší misku s „buuzy“. Každý si bere „buuzy“ a dává je do misky s čajem. Není nezdvořilé, při jídle mlaskat a dávat jinými zvuky najevo, že pohoštění je chutné.
Po jídle se s lékařkou dáváme do hovoru o jejích zkušenostech s provozem medpunktu. Lékařka – má zvláštní, asi tibetské jméno Rilgirjav – nedávno ukončila čtyřleté studium medicíny, které jí kvalifikuje pro výkon povolání „mladší lékař“. Může provádět základní vyšetření a diagnostiku, předepisovat běžné léky, provádět drobné chirurgické úkony. Žije v jurtě vedle medpunktu a třikrát do roka se stěhuje s okolními kočovníky.
Z jejího projevu je patrná určitá hrdost na své pracovní prostředí, je evidentní, že ošetřovna posiluje její status lékařky. Dříve působila tak, že v určitých intervalech objížděla rodiny a zdravotnické úkony prováděla v domácnostech. To bylo jednak nákladné a jednak neměla vždy k dispozici lékařské vybavení. Potvrzuje, že okolní rodiny vítají možnost docházet do medpunktu. Je zřejmé, že kromě zamýšleného medicínského efektu je ošetřovna pro místní obyvatele symbolem toho, že na ně centrální úřady nezapomínají.
Lékařka popisuje některé provozní a technické problémy, seznamuje mě s výkazovou a statistickou dokumentací, vše je pečlivě vedené a průkazné.
